Tma, přimrzává a sníh v nedohlednu, nic víc k zimnímu spánku člověk asi nepotřebuje.  Při letmém sledování silvestrovského Kinoboxu, mě však z letargie vytrhl proslov Vlasty Pospíšilové z pražské vernisáže Jak se točí Fimfárum. Zásah tedy přišel v pravou chvíli (Chip an´ Dail) — nejen že expozice dostává prostor v médiích (cokoliv podobného málokdy dostane dobrý vysílací čas), ale především se reportáž jeví  jako výborné nakopnutí na výlet do Prahy!

Na českou tradici loutkového filmu  bezesporu navázalo dvoudílné zpracování Werichovských pohádek Fimfárum. Jako příjemná předzvěst uvedení pravděpodobně posledního dílu (Fimfárum 3: O kloboučku s pérem sojčím), tak působí instalace v Novoměstské radnici na Karlově náměstí.  K vidění je celkem široký repertoár loutek, scén, rekvizit a scénářů. V úvodu se nachází pár slov k tvůrcům a historii,  u jednotlivých scén je pak divák odkázán na štítek s krátkým popisem a jmény autorů. Výstava neutahá, obsahuje vše důležité pro běžného diváka, kterému je pozadí tvorby animovaných filmů zapovězeno. Veselé historky z natáčení, ukázky přímo z tvorby a rozhovory s autory má možnost zhlédnout z promítaného dokumentu přímo v sále.  Výstava není obsáhlá, nejde po povrchu, ale ani nevyčnívá — díky rozumnému přístupu organizátorů, se tak nebudou nudit ani vaše ratolesti.

Jelikož jem chtěl na výstavu jen okrajově poukázat, nemá smysl zabředávat do hlubších rozborů instalace. Ve spojení s loutkovými workshopy, které probíhají jako doprovodný program si dovolím říct, že je to nejen výborný tip na výstavu, ale důvod proč pobrat pár přátel a neformálně se na chvíli zase pobavit a zkulturnit jinak než v knajpě.  Pár fotografií, které jsem pořídil při návštěve, jsou k vidění v mém profilu na Flickru…

Organizátor Pastiche filmz má za sebou úspěšně sedmý ročník olomuckého PAFu. Letošní čtyřdenní přehlídka animovaného filmu, s podtitulem Animace s hvězdičkou, Irská animace, se uskutečnila 11.—14. prosince v prostorách olomouckého Konviktu.  Okem animátora si tedy dovolím vypíchnout pár zajímavostí, které mě oslovily. Potěší, že se pořadatelé snaží každý rok zaujmout tematickým zaměřením a rozšiřovat svůj program o workshopy (letošní pixilace, příští rok slibují mocap). Totiž ten, kdo hledá v tomto období lék na všudypřítomný předvánoční stres, má každoročně ideální příležitost, jak zažehnat nelítostný shon kvalitním výběrem z animovaného filmu. Večer má také možnost ochutnat z  bezedné studny vánočního punče z nedalekého Horního náměstí. Musím se přiznat, že ze čtyřdenního maratonu jsem strávil pendlováním mezi sály a kinem necelé dva dny, které se pokusím v krátkosti shrnout do pár odstavců.

V rohu foyer se nacházel stolek s akreditací, kde ochotně slečny registrovaly nově příchozí, vlevo pak bar s občerstvením. Milým překvapením byl drobný pultík s propagačními materiály a katalogy ze starších ročníků. Vizuální zpracování letos dostalo příjemný a originální rozměr, který svou koláží zaujal i neanimofila (Tomáš Vrána). Přehlídka výborně zapadá svým zaměřením a rozsahem do útulných podkrovních prostor po rekonstrukci. Zachovává si tak jedinečnou atmosféru, která se vyhýbá nafoukanosti a snad i tak zabraňuje střetu s billboardy potenciálních sponzorů. Program nenabírá díky dostatečným rezervám zpoždění a je obsahově příjemně vyvážený (paralelně 2—3 alternativní programy). Tematický celek je povětšinou započat proslovem uvaděče, který představí autora a zasvětí diváky do problematiky.

Jednou z výsad skromné přehlídky je také kvalitně zpracovaný dvojjazyčný katalog, který pořídíte za symbolických 50 Kč. Samotnou přehlídku tato drobnost posouvá mezi akce s kvalitním potenciálem uspokojit i náročného diváka. Obsah katalogu podrobně rozebírá jednotlivé témata, či autory s kterými se má možnost divák setkat. Slouží i jako příjemná upomínka i případný zpětný zdroj informací.

Kdo by čekal tělesnost, hektolitry tekutin a exkrementů, bude poněkud zklamán. Nemyslím si, že by téma erotiky a pornografie bylo tahákem pro nové diváky (nenasvědčuje tomu ani přehnaná návštěvnost). Nemůžu se však zbavit svrbění, že samotná přehlídka v podstatě vyloučila natolik obsáhlý a světově rozšířený pojem kultury spojené s hentai. Organizování festivalů a projekcí spojených s anime a mangou dokazuje, že je u nás dostatečná základna lidí, kteří mají k východnímu umění co říct. O to víc mě potom překvapuje, že se organizátoři jaksi úplně zřekli v rámci nočních projekcí, něčeho řekneme “tvrdšího” s patřičným výkladem. Totiž kdy a kde jinde se člověk  může něco dozvědět o mentalitě a často nulových zábranách japonských producentů. Na druhou stranu nutno říci, že mě příjemně překvapila projekce Ralpha Bakshiho — Coonskin (viz obr.). V pojetí uvolněných mravů a syrové animace se odehrává krátký příběh o životě na pokraji společnosti, vyprávěný trestanci. Přinejmenším pro doplnění základů alternativní animace doporučují zhlédnout.

Peter Kubelka (1934, Rakousko) patří ve svém oboru mezi ostřílené experimentátory padesátých a šedesátých let. Věnuje se především krátkometrážním filmům, které kladou důraz na vizuální a zvukové sdělení. Jeho nekonečné nadšení pro pro film by mu mohl závidět kdejaký student. Plynulou angličtinou v krátkých vstupech učil diváky základům filmové řeči a na jednoduchých příkladech vysvětloval, co vede filmaře k volbě druhu záběru. Přednáška patřila k nejnavštěvovanějším a nejpoučnějším. Strýček youtube má pár videí pro názornost: Unsere Afrikareise 1, 2 (1966) a opravdu hardcore záležitost Schwechater (1958)

Na závěr bych rád uvedl pár poznámek, které mě tíží po celou celou dobu existence PAFu. Osobně bych uvítal maximálně dva dny projekcí a workshopů s mnohem užším výběrem. Byl bych velice nerad, kdyby přehlídka chytla nešvar Anifestu, který se „nakazil“ světovostí na úkor kvality promítaných snímků. Také mě zamrzelo, že nikdo v programu důrazněji neuvedl k japonskému zvukově-visuálnímu minimalistovi Ryoji Ikedaovi nutnou dochvilnost, jelikož pět minut po zahájení projekce byl sál hermeticky uzavřen.

Sobotní večer neúprosně končí, pořadatelé usilovně shání marihuanu pro přednášející. Nejvyšší čas zajít na točené do protějšího Vertiga a odebrat se domů. Trochu mě mrzí, že se letos Paf obešel bez kinopremiér a i když Strach(y) ze tmy potěšily, zaplnit sál můžeme třeba i víc než aktuálním tématem… Díky a příští rok zase.